Pověsti a legendy o vodní nádrži Jordán

Pověsti a legendy o vodní nádrži Jordán

 

Okolo vodní nádrže Jordán, která vznikla v roce 1492 přehrazením Košínského potoka za účelem zásobování města Tábor pitnou vodou, koluje spousta legend. Nejznámější z nich, kterou snad slyšel každý, kdo v Táboře již nějaký ten rok žije, je o mrtvém rytíři, který tragicky zahynul na skále, jež se tyčí nad hladinou nádrže.
 
Skálu, které se podle této legendy říká Rytíř, najdeme mezi čističkou a mezi poměrně novým mostem přes Jordán, který je šestadvaceti lany zavěšen na vysokém pylonu. Pylon je nepřehlédnutelnou dominantou, která je vidět již zdálky několika kilometrů. Most tvoří součást silničního obchvatu města ze směru od Písku na České Budějovice. Dnes je místo pod skálou Rytíř vyhledáváno hlavně milovníky vody, kteří často využívají skálu ke skokům do vody. Hloubka tam je kolem dvanácti metrů.
 
Není zcela jasné, z jaké doby legenda, jež se vypravuje v mnoha mutacích, pochází. Nejčastěji se mluví o tom, že tam jel na koni husitský voják, který pronásledoval srnku (případně zajíce a podobně). Srnka skočila ze skály a kůň s vojákem se vrhl za ní. Voják i kůň v těch místech zahynuli. Podle jiné verze se nejednalo o vojáka husitského, ale švédského a legenda je zasazena do doby, kdy byl Tábor obléhán Švédy. Voják prý byl pronásledován, a proto skočil ze skály, aniž tušil, jak je vysoká. Pochopitelně i v této verzi voják na místě zemřel. Různé podoby příběhu se kombinují například tak, že švédský voják nebyl pronásledován a byl tam na lovu a podobně. Nejdůležitější okamžik legendy je tragická smrt vojáka. Od ní se totiž odvíjí další část, která se předává z generace na generaci mluvenou formou a v poslední době i písemně. Na místě, kde voják zahynul, údajně straší, objevuje se tam duch rytíře i jeho koně, jsou tam slyšet zvuky kopyt, řehtání koně a další neurčitelné zvuky. Vše se na místě děje prý v noci. Některé verze legendy říkají, že se to děje pouze za úplňku, případně pouze za deště a při bouřce či jen v určitá data, například na Dušičky atd.
 
Jako chlapec jsem si s kamarády často hrával u této skály a v lomu, který je v lese kousek nad skálou. Chodíval jsem tam i večer venčit psa. Když jsem byl větší, dělali jsme tam ohně a opékali špekáčky. Několikrát jsem tam ve spacáku přespal, zažil jsem tam i letní bouřku, ale přízrak rytíře či jeho koně jsem nezahlédl. To, že je místo z určitého úhlu pohledu magické, se mu nedá upřít. Možná jsem měl však jen smůlu a s rytířem jsem se nepotkal. Kdo ví.
 
 
Rytíř na dalších místech
 
Se zmíněnou legendou se nesetkáváme jen v Táboře, ale na mnoha místech naší republiky. Je tedy možné, že k nám byla přenesena odjinud. Vždy se jedná o vojáka či rytíře, který tragicky zemře a jeho duše nedojde klidu, a právě proto se zjevuje na místě svého úmrtí a tam nějakým způsobem straší. Někdy se jedná pouze o jednoho rytíře, jindy i o celé vojsko. V Červené Řečici na Pelhřimovsku se vypravuje legenda o tom, že tam bylo popraveno několik rytířů (některé verze se zmiňují dokonce o templářských rytířích). Ti se údajně vždy při Dušičkách objevují v průvodu, přičemž mají své hlavy v podpaždí. Rytíři prý směřují na hřbitov a tam vykonávají temnou pobožnost. Podobné historky se objevují například v okolí Sirotčího hradu v chráněné krajinné oblasti Pálava, hradu Kašperk a některých dalších hradů nejen u nás, ale i na dalších místech v Evropě.
 
 
Strach ze smrti a vznik legendy
 
Lze pozorovat, že když někde někdo tragicky zahyne, brzy o tom místě začnou kolovat legendy. Má to nejspíš svůj prapůvod ve víře v to, že duše tragicky zemřelého člověka nemůže dojít svého klidu. Tato víra existuje v mnoha náboženských směrech a kultech a přetrvává i u některých lidí, kteří jsou ateisté.
 
To, že se takové legendy dále a dále předávají, způsobují nejspíš dva faktory. Fenomén smrti a lidská vlastnost přehánět a zveličovat.
 
Lidi odpradávna přitahuje smrt. Smrt byla v historii i velkou společenskou událostí (popravy, rituály obětování atd.) a stejně jako dnes lidi z nějakého důvodu přitahovala. Možná je to tím, že je z určitého úhlu pohledu definitivní záležitostí a vlastně něčím, co nedokážeme změnit či odvrátit. Podíváme-li se na internet, zjistíme, že největší čtenost mají většinou články z černé kroniky, texty, které popisují nehody, při kterých někdo zahyne, články o sebevraždách a podobně. Většina událostí, jež člověk prožívá, se nechá logicky vysvětlit, ale smrt je jakoby nevysvětlitelná. Je jedno, jestli je někdo věřící či nevěřící, jestli věří ve spasení, v reinkarnaci duše nebo v to, že smrtí vše končí. Ať člověk věří v cokoliv, v otázce smrti bude nejspíš vždy na pochybách, protože neexistuje v dějinách lidstva ani jeden hmatatelný důkaz toho, co nastává se životem po smrti. A právě to lidi přitahuje, protože člověk má neuvěřitelnou touhu zjistit, co po smrti následuje. Možná že právě proto jsou živeny různé lidové povídačky o smrti a hlavně o smrti, ke které dojde skrze tragickou událost. Proto asi vznikají legendy o tom, že se někdo zjevuje i po svém skonu na určitém místě, nejčastěji tam, kde zahynul či tam, kde je pochováno jeho tělo. Lidé mají většinou zcela pochopitelný strach ze smrti, respektive z toho, co přijde po ní, a proto mají snahu si to nějak definovat, přičemž touží, aby po smrti život nekončil a nějakým způsobem pokračoval nebo se transformoval. Z těchto důvodů je člověk ochoten vytvářet různé historky, naslouchat jim, věřit jim a dál je šířit. Jako by si lidé skrze legendy dokazovali, že smrtí se život nekončí.
 
 
Duch místa
 
Je možné i to, že pokud přijdeme na místo, se kterým je spojena nějaká paranormální příhoda, propadáme vědomě či podvědomě této příhodě a připadáme si na tomto místě nejistě, podivně, odevzdaně a podobně. Necháme na sebe toto místo působit, necháme na sebe působit legendu, která je v nás zakořeněna, byť jen na podvědomé úrovni, a necháme se unést touto legendou. Z takového místa máme prostě určitý respekt. Pak je možné třeba i to, že až půjdete k Jordánu ke skále Rytíř, potkáte tam nějakého tajemného ducha…
 
 
Táborská Lochneska? 
 
Další povídačkou o nádrži Jordán je celkem novodobá legenda o tom, že pod hladinou žije příšera - něco na způsob Lochnesky. I mnoho lidí dnes tvrdí, že se jich při koupání v Jordáně něco nepříjemného a velkého dotklo. Někteří lidé zase vyprávějí o tom, že je něco "osprchovalo" při procházce po břehu. Občas se tu skutečně stává to, že když stojíte na břehu těsně nad hladinou, tak se vynoří "něco" a ošplouchne vás to. Občas vás to pořádně může vystrašit (můžu to potvrdit i já i můj pes). Ale hledat za tím nějakou obludu, příšeru, Lochnesku a podobně, to je nesmysl. V Jordáně žijí ryby a hojně se tu rybaří. Žil tu (prý od roku 2002 již nežije) abnormálně velký sumec. A i dnes, pokud na hladinu svítí slunce, můžete spatřit v jeho žáru těsně pod hladinou krásné a velké ryby.
 
 
Poklad nacistické armády? 
 
Když jsem byl ještě dítě, tak se vyprávělo o tom, že pod hladinou Jordánu skončil koncem druhé světové války nacistický vlak, který spadl z kolejiště. A tak skončilo pod hladinou prý několik tanků, ale i poklad. Legendy však blíže nevysvětlují, jaký poklad to má být. Ač se tento příběh o nacistém vlaku povídá i dnes, pravda je taková, že nikdy nikdo pod hladinou nenašel nic, co by tuto legendu potvrzovalo. Existují mapy dna a často se zde potápějí potapěči - ale kde nic, tu nic... Momentálně se nádrž vypouští a bude se odbahňovat, takže po vypuštění bude této legendě definitivně konec
 
Jaroslav D. Ptáček